Kodaň

Tak tři lidi v Praze, k. už v trolejbuse a chudák j. stále v autobuse.

Do Prahy letíme brazilským letadlem Embraer E195. Za hodinu a kousek jsme tam.

Tak j. jsme museli nechat jejímu osudu a ostatní tři projít bezpečnostní prohlídkou, já velmi zevrubnou, protože mi stírali batoh, pípal jsem a na dalším skeneru se cosi objevovalo v levé horní části těla. Ale nakonec jsem prošel a ani jsem si nemusel sundavat boty jako J. To bylo jejich štěstí.

Na terminálu 3 a v jeho okolí bylo nejprve třeba se zorientovat, najít záchody a poohlédnout se po zastávce autobusu, odkud j. za necelou hodinu odjíždí. My máme ještě chvíli čas, takže nám za chvíli zamává v odletové hale, a až nás pohltí terminál, ona dojde na autobus.

Abychom se dostali na letiště, museli jsme přestoupit, a zrovna ve stanici, kde se potkávají všechny linky kodaňského metra. Naštěstí a sebou máme j., která od letiště odjíždí do Göteborgu autobusem a která se v jakémkoli metru včetně londýnského vyzná odjakživa.

Ve čtvrti Nordhavn jsou tři architektonické pamětihodnosti: parkovací dům Konditaget Lüders s dětským hřištěm na střeše, hned vedle bývalé silo přestavěné na luxusní byty, které vypadá jako kubistický dům (jmenuje se The Silo) a dvojčata Portland Towers.

V metru sedíme hned vepředu, řidič tady není, neboť jezdí samo.

Sídlo dánského parlamentu, premiéra a nejvyššího soudu (Christiansborg) je obrovský a honosný. Není divu, že jsou tu všude ty předvolební plakáty. Každý se sem chce dostat.

Dneska zase streetfood, ale hodí se to víc než kdy jindy. Tři talíře arabské krmi v Christianii a k tomu točený tuborg. Chutné, vhodné, milé.

Stejně jako Lublaň má svou hippie čtvrť, má ji i Kodaň. Je v části Christianshavn a jmenuje se Christiania. Vznikla na začátku 70. let, když skupina hippies obsadila bývalá kasárna. Je to takové městečko ve městě, funguje nezávisle na okolí, provozují se tu bary a restaurace a tak streetart a na některých domech mají velké symbolY se zákazem focení.

Ona ta spalovna není daleko od města, takže jít zpátky do města pěšky se nabízelo. Ač j. na střeše napadlo půjčit si kolo, dole byla jediná, kdo cyklojízdu odmítal, zřejmě proto, že nahoře jsme neprojevili větší nadšení. Takže naši cestu teď lemují stojany s koly a provokují a provokují.

Ten špendlík u Prahy na mapě v návštěvnickém centru CopenHillu je náš!

A Kodaň z výšky 85 metrů.

Vzadu je prý vidět Švédsko, všude okolo jsou větrníky a lyžaři opravdu lyžují.

Skiareál Amager Bakke neboli CopenHill. Skiareál je to proto, že na střeše téhle spalovny, která Kodaň zásobuje energií a teplem, je 300 metrů dlouhá sjezdovka s umělým povrchem.

Další místní podivností je spalovna. Je to tam jen necelých pět kilometrů, ale vydali jsme se tam autobusem číslo 2A od radnice.

Jedna z místních podivností se jmenuje Hoptimist, značka, která prodává smajlíka na pružině, a to v různých provedeních, podobách a velikostech. Dřevěná varianta zvící asi 20 centimetrů vyjde zhruba na 11 000 českých korun. Hlavně proto je to podivnost, jinak je to taková roztomilá blbůstka.

Jestli si někdo myslí, že Dánové jsou akurátní a pořádkumilovný národ a že nikdy, opravdu nikdy nepřechází na červenou, jakéhož dojmu jsme o nich nabyli v roce 2018, tak to tak úplně neplatí, aspoň ne teď a tady. A jestli si někdo myslí, že opravdu vždycky uklízejí po svých psech, tak i v tom se mýlí. Naštěstí jsem stačil zareagovat včas.

Jako má Polsko Žabku, Dánsko a pár dalších evropských zemí má 7 Eleven, franšízu obchodů operující v 17 státech světa. Viděl jsem ji i v Německu, ale tady v Dánsku je mnohem častější a jenom v okolí našeho hotelu jich je na mnoha rozích několik. Vznikla v USA jako Tote’m Stores, dnes ji vlastní Japonci a název vychází z toho, že obchody měly otevřeno od 7 ráno do 11. večer, ale to už dnes neplatí, protože prodejny jsou otevřené jinak – pár snad i kratší dobu, ale většina déle, a mnohé mají otevřeno dokonce nonstop.

Tady je důkaz, že obrovské číslo nad průčelím kodaňského hlavního nádraží neznamená letopočet, ale čas. V pátek kolem 16:40 jsem se nechal zmást, protože v roce 2022 jsem si ho nevšiml, ač jsem v téhle budově a jejím okolí strávil spoustu času.

Kodaň se probouzí do krásného slunečného dne. Po včerejší ranní mlze není ani památky.

Jeden celý den v Kodani, i když začal až kolem jedenácté (pro mě tedy už po šesté) a skončil před osmou, byl vydatný. Viděli jsme toho dost, snědli taky a já osobně jsem nachodil asi 28 tisíc kroků. Kodaň je pro Čechy drahá, ale vlastně záleží na úhlu pohledu a cestovatelském stylu. Obědvat v Lidlu nebo Nettu jsme nemuseli, a protože jsme se obloukem vyhnuli i restauracím jako takovým (vídeňský řízek za 280 DKK je přece jenom jiná dimenze) a spokojili se se zlatou střední cestou v podobě víceméně streetfoodu, nejzásadnější položkou konzumace bylo pivo, vedle kterého tady závistí bledne i Guiness v londýnském City za 7 liber. Ale dva až tři dny se to dá vydržet – jak říká J., ušetřím, až zase budu jezdit sám. Město se naštěstí má čím odvděčit: nejen ikonickým Nyhavnem, ale zejména všudypřítomnými kanály, rozmanitostí a spoustou zajímavé architektury. Je škoda, že jsme se sem nevydali třeba o měsíc později, protože možnost poznávat ho na kole by našemu zážitku přidala další dobrodružství. Bohužel nejsme tak otužilí jako mladíci, kteří v dnešních sotva deseti stupních lezli na několika místech do vody. Teď jsme se stovkám cyklistů museli vyhýbat jako chodci a často to bylo velmi ošemetné, cyklostezky a stezky pro chodce se na mnoha místech nebezpečně křižují a střídají a je třeba si dávat velký pozor.

Večeři jsme absolvovali v bistru Hello Pasta kousek od hotelu, dál už jsme si netroufli. Zelené pesto, červené pesto, těstoviny s boloňskou omáčkou a sendvič s mortadellou.

Na konečné lodního autobusu jsme měli asi 20 minut do odjezdu zpět, a tak jsme měli dost času rozmyslet varianty. Zvažovali jsme vlak, kolo i loď a nakonec mužská část party odešla pěšky, protože to do hotelu bylo necelé 4 kilometry, zatímco ženy odjely autobusem.

Je čas svézt se lodním autobusem! Platí v něm jízdenky na kodaňskou MHD, kterou jsme kromě dopravy z letiště zatím nevyužili.

Tak ještě tahle pamětihodnost a už toho budeme mít dnes dost. Sochu malé mořské víly od Edvarda Eriksena věnoval městu v roce 1913 pivovarník Carl Jakobsen.

Amalienborg je sídlem dánské královské rodiny. Tvoří ho čtyři budovy postavené kolem osmibokého náměstí s jezdeckou sochou Frederika V.

Kodaňský Nyhavn neboli Nový přístav musí být povědomý každému, kdo někdy viděl nějakou typickou fotku z města. Malebné domky postavené podél kanálu jsou na většině z nich. Když jsme tu byli před osmi lety s dětmi, byly unešené zmrzlinou z místní cukrárny. I když j. neříká jako tehdy, že je to nejlepší zmrzlina na světě (lepší prý mají ve Florencii), i dnes nám moc chutnala.

Když jsem to místo se streetfoodem našel, bylo tam docela hýbatelno, jenže teď, v raném odpoledni, se sem nahrnuly haldy lidí. A všichni se že stínu kdoví proč snažili přesunout na sluníčko.

Jelikož jsem na břehu v Christianshavnu objevil před cestou k Opeře tržnici s jídlem, vrátili jsme se sem na oběd. A dnes je čas na rybu, na kterou už jsem se těšil. Třikrát rybí sendvič a jeden Poke bowl s tuňákem…

Budova kodaňské opery je zblízka ještě impozantnější, než když ji člověk míjí po vodě. Byla otevřena v roce 2005, do hlavního sálu se vejde 1700 lidí a její stavbu za 500 milionů dolarů financoval lodní magnát Arnold Mærsk Mc-Kinney Møller.

Christianshavn je historická čtvrt Kodaně na umělých ostrovech založená králem Kristiánem IV. v roce 1619. Je známá barevnými domy, kostelem se spirálovitou věží a specifickou komunitou a kulturou.

Černá skleněná fasáda Dánské královské knihovny se leskne jako diamant, a proto se jí přezdívá Black Diamond. Postavena byla v roce 1999.

Most Cirkelbroen je zlomený do pěti kruhů, připomíná loď a umí se rozlomit na dvě části, které mezi sebou nechají proplout loď.

Hned u centra dánské architektury Blox je most pro pěší a cyklisty Lille Langebro, který postavili přes kanál v roce 2019. Připomíná stočenou stuhu a střední části se otáčejí, aby pod ním mohly projíždět lodě.

Socha Hanse Christiana Andersena trůnícího hned vedle radnice má poněkud ochmataná kolena.

Největší dánský zábavní park Tivoli je k mému štěstí zavřený, kdo ví, jestli bychom tam jinak nestrávili většinu našeho pobytu ve městě. Sezónu zahajují příští týden.

Kodaňské planetárium nemohli pojmenovat po nikom jiném než po Tychonovi de Brahe.

Sekt sice k snídani nepodávají, ale s tímhle výběrem se to dá vydržet. Mladí se chvíli zdrželi, ale vzhledem k bezmasé nabídce a pestré škále sladkých laskominek se najedí i oni. A jak říká j., nejlepší na tom je, že zítra přijdeme zase.

V Dánsku jsou za tři dny předčasné parlamentní volby, a tak agitaci se tady teď nedá vyhnout. Všechna myslitelná nároží, všechny sloupy a všechna zábradlí jsou oblepená předvolebními plakáty s hlavami politiků.

Kolem kostela sv. Marie jen kousek od našeho hotelu se to v sedm ráno zatraceně výrazně hemží bezdomovci. Jedna jejich kolegyně, buď značně vzdělaná, nebo původem cizinka, sedí na patníku, je zachumlaná do několika vestev dek a pořvává anglicky. Její pozornosti jsem pochopitelně neunikl. „Ahoj, kamaráde,“ volá, „jsem bezdomovkyně poprvé v životě. Sluší se mi pogratulovat.“ Ačkoli jsem se zařekl, že se nenechám strhnout ani k očnímu kontaktu, tohle si reakci žádá. „Congratulations!“ volám přes ulici. Jen chvíli potom zjišťuju, že se jedná o ulici s jednohvězdičkovým hotelem, kde jsem při minulé návštěvě Kodaně strávil noc.

Netušil jsem, kam až sahají prsty našeho současného přiblblého předsedy vlády!

A k. úspěch u dnešního pohovoru jsme oslavili v klubu No Stress. I když dolní patro přetékalo lidmi, nahoře se dalo posedět, ačkoli tam bylo trochu chladněji. Dánské ceny piva jsou prevencí proti alkoholismu, ale mladým Dánům to zjevně nevadí a pijou jako Dáni.

Před odchodem na kutě jsme se vydatně nasytili čínou – J. a k. si vybrali z jídelního lístku a dostali to do talířů, já a j. jsme si nechali nabrat pestrý výběr do boxů.

Náš hotel (podle Booking.com čtyřhvězdičkový, ale s hodnocením počkáme až na snídani) je jen kousek od nádraží.

V 16.28, přesně podle jízdního řádu, přijíždí od Göteborgu j.

Ať jsi, kde jsi, všude mají mekáč. Pro nás ale ten na kodaňském hlavním nádraží znamenal nejen možnost dát si pozdní oběd, ale i příležitost zažít zábavu u dotykové obrazovky a potom u výdejního pultu, protože čísla volají jenom dánsky. Je to tady docela nekulturní, všude špína, nepořádek a holubi a housky vypadají jako lívance. V hamburgeru se mi po dlouhém hledání podařilo najít jeden pláteček okurky. Naštěstí to byl jen předkrm, v té prémiové záležitosti je troška salátu nebo čeho.

Tady to znám! Na lavičce vlevo jsem před třemi a půl lety pospával, abych přečkal noc. Ráno jsem si chtěl koupit místenku do Stockholmu, ale měli vyprodáno. Tak jsem v Kodani ztvrdnul do dalšího dne.

Tak jsme v centru.

Označené to tu mají pěkně, a tak já a J. už taky sedíme ve vlaku a míříme do centra. Letiště v oblasti Kastrup je jen asi 10 kilometrů od hotelu, takže jsme tam cobydup, i když nám jízdenky platí hodinu a půl. Z letiště jsou to totiž tři pásma a cena za kus je 30 DKK.

Kodaň nás přivítala sluníčkem. A zdejší letiště překvapilo docela velkou rozlohou.

Ale k. už je na pokoji. Stačí najít vlak a jde to.

Než se jeden na letišti zorientuje, chvíli to trvá. A protože já musím odbavit nějakou práci, raději jsme k. vyslali napřed, aby se včas před pohovorem ubytoval.

Pražská část výpravy už přistála v Kodani a já teprve vyjíždím z Göteborgu. Čeká mě 3,5hodinová cesta, ale švédské vlaky jsou velmi pohodlné a můžu se kochat výhledem na venkov a skoro i na moře.

Nalevo je vidět moře.

Norwegian má jako jedna z mála aerolinek WiFi na palubě zdarma, byť jen na čtvrt hodiny, takže si teď můžu užít luxus psát z letadla. Klesáme ke Kodani.

Tak už se naloďujeme. Dočkali jsme se!

To je hrozný zmatek! Tabule v loungi píše, že předpokládaný čas odletu našeho letadla je 11:25. Aplikace aerolinek píše, že máme letět až v 11:40. V tu dobu podle tabule odlétá jiný let do Kodaně. Podle mě jde o tentýž let, provozovaný pod hlavičkou různých leteckých společností, jen mají trochu nepořádek v informačních systémech.

Nejen vlaky, ale i letadla mají zpoždění. To naše zatím hlásí 80minutové.

Tak to je hustý, k. nás vzal dovnitř fast trackem a kouzlem platební karty jsme se ocitli ve VIP lounge! Kdyby nám J. nezkomplikovala bezpečnostní prohlídku, mohli jsme se k té žranici dostat dříve.

Tak teď ještě najít k., který už by tu měl být.

Včera večer Sto zvířat, dnes ráno autobus číslo 100. Ten nás veze ze Zličína na letiště. Zatím je to bez komplikací, protože dálnice z Berouna nebyla kupodivu přetížená, jak umí být. Na Zličíně jsme stihli rychlou malou snídani a v dálce už vidím řídicí věž pražského letiště.

Já jsem včera trochu ponocoval, takže ač mám ráno krásně slunečné, je poněkud ospalé. Přemýšlel jsem, co všechno je ještě potřeba udělat a zařídit. Stáhnul jsem si aplikaci na kodaňské jízdenky, a protože banka v noci nefungovala, pojištění jsem zařídil až teď.

Až v Kodani dosedneme, vymyslel jsem, že bude nejlepší, když se k. rychle vydá hledat dopravu do města, aby stihl online pohovor kvůli tchajwanskė stáži, zatímco aspoň jeden z nás bude muset obstarat práci, která nám jistě během letu přijde. Že je všechno, jak má být, má v průběhu letu na starost předstírat pro změnu j., která Kodaň dobyde  z opačného směru vlakem.

Ležím ve vaně v berounském bytě a zase si připadám jako Alenka v říši divů: ještě jsem ani nešel spát a za necelých 12 hodin budeme v Kodani. Pravda, není to tak daleko, ale kdybychom tam chtěli jet autem a být tam zhruba ve stejnou dobu, museli bychom někdy teď vyrazit, ujet stovky kilometrů a cena za benzín by byla podobná. Letadla jsou div světa!

Krásný začátek zážitkového víkendu! Při koncertě Sto zvířat jsme stáli jen kousek od pódia u úžasné žesťové sekce. Ale frajeři jsou to úplně všichni. Škoda, že jsme nešli dříve, abychom zastihli ještě Kalinu…

Venku už to skoro začíná být na vysedávání na balkóně. Ale jen zhruba do pěti hodin, pak už pomalu mrznou prsty. V Kodani nás čeká podobné počasí, takže s sebou vezeme zimní bundy. A já, abych si to trochu zdramatizoval, přepnul jsem dům s pomalu, ale jistě dosluhující fotovoltaikou do ostrovního módu a neodebíráme proud z venkovní sítě. Ale sluníčku už se snad dá věřit.

Cesta do Kodaně začíná krátce po půl páté odpoledne v Hatích. Tentokrát se vyhnu vlaku. Odjíždíme směrem na Beroun, a protože koncert začíná o hodinu později, než jsem myslel, máme trochu rezervu. Stres ze mě trochu spadl, i když to všelijaké zabezpečování domácnosti kvůli krátkému víkendovému výletu mi dost leze na nervy.

Nejsem si úplně jistý, jestli byl dobrý nápad naplánovat si na večer před odletem do Kodaně návštěvu koncertu. Jako by nestačil stres z toho, jestli se zvládneme včas vypravit – teď ještě musíme všechno sbalit s dostatečným předstihem a přes Beroun dojet do Prahy, tam se pobavit, vrátit se do Berouna a ráno věčně ucpanou dé pětkou odjet k letišti.